Giuseppe Verdi - velikán

Navíc se jeho jméno stalo synonymem pro italský patriotismus nejen kvůli tématům některých jeho ranějších oper, ale i kvůli jeho pověsti opravdového muže „z lidu“, který se dostal z nízkých provinčních poměrů až do nejprominentnější pozice italského kulturního života. Mnohé z jeho oper se staly milníky.

Giuseppe Verdi se narodil v parmském vévodství, ve vesničce Roncole blízko malého města Busseto v říjnu roku 1813. Jeho rodiče byli malorolníci. Jako dítě absolvoval solidní základní vzdělání a dostalo se mu i podpory k rozvinutí hudebního talentu. V devíti letech se stal varhaníkem v místním kostele. O dva roky později jej otec poslal na gymnázium do Busseta.

Díky učiteli hudby Ferdinandovi Provesimu získal spolehlivé základy kontrapunktu a skladby. Verdiho prvním opusem byla fantazie k Rossiniho Lazebníku sevillskému z roku 1828. V 18 letech nebyl přijat na milánskou konzervatoř s odůvodněním, že je moc starý. Naštěstí mohl studovat soukromě u Vincenza Lavigny, jenž měl dobré vazby na La Scalu. V roce 1836 se stal varhaníkem a učitelem v Bussetu a posléze se oženil s dcerou svého donátora Margheritou Barezzi, která mu porodila dceru Virginii a syna Icilia.

Jeho touha zkomponovat a uvést ve slavné La Scale operu se naplnila v listopadu 1839 uvedením prvotiny Oberto. Od té doby začal být finančně zabezpečen. Přispěly k tomu nejen další objednávky, ale také spojení s hudebním vydavatelstvím Ricordi.

Verdi se stával slavným, ale v rodinném životě ho pronásledovaly tragédie. Během tří let mu zemřely obě děti  i manželka (jeho druhou ženou se stala primadona Giuseppina Strepponi). Rozhodujícím triumfem v jeho profesionální kariéře byla premiéra Nabucca (1842). Touto operou si dobyl srdce všech Italů. Později Verdi přiznal, že až tímto dílem začala jeho umělecká dráha.

Skladatel tvrdě pracoval a výsledkem byla série mimořádně úspěšných oper – Lombarďané, Ernani, Attila, Bitva u Legnana ad. Naproti tomu kvality jiných děl (např. Macbeth) zůstaly nedoceněny. Lidsky se Verdi stáhl spíše do ústraní svého venkovského sídla v Sant‘Agatě, jeho umělecká sláva však nebývale vzrostla kolem poloviny století zvláště operami Rigoletto, Trubadúr a Traviata.

Velké úspěchy sklidil Verdi i s „velkými“ operami jako např. Aida, Maškarní ples, Don Carlos. Vlivy pokračujícího vývoje v evropské hudbě (zvláště Richarda Wagnera) lze u Verdiho vysledovat v jeho Otellovi a Falstaffovi.

V pozdním věku založil Verdi se svou ženou Giuseppinou nemocnici ve Villanovad‘Arda a postavil azyl pro přestárlé chudé hudebníky. Jeho milovaná manželka ho navždy opustila v roce 1897 a o čtyři roky později se rozloučil se životem v milánském hotelu i Giuseppe Verdi.

Skladatelova pověst a sláva po dvacet let po jeho smrti poněkud klesaly. První náznak znovuobjevení Verdiho se datuje do dvacátých let 20. století, především v Německu. Spisovatel Franz Werfel byl jedním z prvních iniciátorů znovuuvedení Verdiho oper. Síla osudu, Simon Boccanegra a Don Carlos v německých překladech začaly být provozovány častěji a pomohly postupně vytvořit klima pro kritickou reflexi. V době po 2. světové válce a zvláště v období výročí padesáti let od Verdiho smrti byly opět uváděny na scénu i rané opery (některé z nich nebylo možné spatřit v divadle více než 70 let), ale nejen to: setkávaly se s velkým ohlasem, dokonce obdivem.

Ve změnéném kulturním prostředí se změnil i pohled na tato díla a mohl být tak konečně oceněn jejich umělecký přínos do historie opery. Tento stoupající trend oživování a provádění Verdiho děl a pozornost kritiků pokračuje v podstatě dodnes. To, co bylo považováno za staromódní a neschopné života, nyní sleduje nadšené publikum, které si žádá pravidelná opětovná uvádění. Verdiho hudba je v současnosti lépe známa a více oceňována než tomu kdy bylo v hudební historii.

(Georg Hall a jiné zahraniční materiály)